Your image

Můj příběh

Sample media

Dnes jsem konečně spokojená ve svém těle, na kterém usilovně pracuji. Cítím se sebevědomě a také přitažlivě. Daří se mi stále shazovat přebytečná kila a dodržovat svůj plán hubnutí. 

Mohu jít do obchodu s oblečením a vybrat si to, co se mi líbí. Nemám problém vyjít kopec s dítkem v náručí, mohu jít na plavecký bazén bez ostychu a strachu, v posilovně se cítím přímo skvěle... A hlavně se nestresuji tím, jak vypadám.

Každý den je pro mne zábava a nová výzva pro to podniknout zase něco nového a tak se rychleji blížit k mé vysněné postavě v psychické pohodě. Miluji ten pocit, když mne lidé z okolí chválí a říkají, jak mi to teď sluší. Někteří z nich si za mnou chodí pro rady, jak také zhubnout. Nejvíc mne pak těší, když se jim to na základě mého know-how daří, jsou spokojeni sami se sebou a vracejí se za mnou pro další informace.

ALE před pár lety to tak nebylo

Ač mi nebyly znalosti v této problematice cizí, po seznámení s mým nynějším manželem jsem začala přibírat. Dopřávání si každodenních společných pozdních večeří nebylo zrovna ideální pro moji postavu. K tomu se přidalo několik stresových situací za sebou a číslo na mé váze stoupalo ještě víc. Velký pocit štěstí i stresu ve mně vzbuzoval touhu jíst. 

Před těhotenstvím jsem vážila 83 kilo. Už tenkrát jsem se cítila jako velryba a v průběhu těhotenství se váha pouze zvyšovala. Hormony bláznily a po psychické stránce to šlo se mnou z kopce. Místo toho, abych si užívala bezstarostné těhotenství, trápila jsem se svojí nadváhou. Zrcadlo a výloha se pro mne staly úhlavním nepřítelem. 

V různých maminkovských skupinkách si těhulky fotily svá bříška, tak jsem to se silným pocitem odporu udělala taky. Z celého těhotenství mám pouze 4 fotky, na kterých je vidět jen břicho a nic víc. Byla jsem z toho neskutečně zklamaná a nešťastná. Hrozně jsem toužila mít profi těhotenské fotky, ale zároveň jsem si to se svojí váhou neuměla představit. Bylo mi z toho opravdu mizerně, na každém kroku jsem potkávala maminky, kterým to bříško nesmírně slušelo, a já si připadala jako odporná a tlustá hrošice. 

Pak nastala zima a to mě zrovna začínal osmý měsíc těhotenství. Zjištění, že zimní bundu nezapnu, bylo kruté. Znamenalo to, že si budu muset pořídit novou, ale skoro žádná mi nebyla a když už ano, tak jsem v ní vypadala jako tlustá a ne těhotná. Byla jsem zoufalá a smířila se s tím, že budu prostě venku mrznout. Moje psychika byla na bodu nula. 

Nastaly vánoce a už mi bylo jedno, jak vypadám, každý mi stejně tvrdil, že jím za dva, tak jsem do sebe neustále něco cpala - cukroví, sušenky, čokoládu, brambůrky, pizzu atd. Není se čemu divit, že moje váha před porodem ukázala neuvěřitelné číslo, a to 115 kilogramů.V porodnici jsem se při vážení bála, aby to moje číslo neřekli nahlas. Když jsem byla někde ve společnosti, přepadl mě nepříjemný pocit, že se na mě jenom dívají a smějí se mi za zády. Strach z toho, že potkám někoho známého a uvidí mě, jak teď vypadám, byl stále silnější. 

Porod byl v únoru 2015, bohužel byl komplikovaný a syna jsem musela porodit císařským řezem, což mému sebevědomí a postavě moc nepomohlo. 

Na váhu mě dalších pár měsíců nikdo nedostal. 

Na vážení došlo až u mámy v létě téhož roku. Váha ukázala 92 kilo, přesně si to nepamatuji, chtěla jsem to číslo zapomenout. Byl to pro mě šok. 

To léto bylo pro mě to nejhorší, jaké pamatuji. Byla neskutečná vedra a s půlročním miminkem se nabízelo být pouze u vody a chladit se. Tak přišel úkol koupit plavky, což bylo pro mne velice stresující. Líbily se mi takové, které zakryjí pupek, ale ne jednodílné. Jenže žádné takové nebyly k dostání, tak jsem vzala za vděk takovým plavkovým tílkem velikosti XXX. Když jsem si je v kabince oblékla, přepadl mě pláč, vypadala jsem strašně a nevěděla jsem, jak se s tím mám vypořádat. Kvůli kilům navíc jsem si to léto s miminkem vůbec neužila. Nemám na to léto skoro ani žádnou památku v podobě fotek, tak strašné to pro mne bylo, když jsem se na fotkách viděla, jak vypadám. Hrozně mě to trápilo, měla jsem problémy vyjít kopec, vyhýbala jsem se sexu, protože jsem se styděla před svým vlastním mužem. 

Ten rok jsme měli v plánu se vzít, ale já jsem si vůbec neuměla představit, kde bych na sebe, takové vypasené prasátko, sehnala šaty, které by mi aspoň trošku slušely. Prostě jsem se na svatbu cítila moc tlustá, a tak jsme ji toho roku museli odložit.

Po létě ale přišel zlom, takhle to přece dál nejde. Nejdřív jsem začala hledat informace, jak na to, abych zhubla zdravě a ne podle nesmyslných „zázračných“ způsobů hubnutí. Pět měsíců jsem brouzdala na internetu, četla knihy, zkoumala různé studie a hledala tu správnou cestu. Ze všech stran se na mě valilo, že nesmím jíst, reklamy na zázračné prášky, cviky na břicho, různé 30 denní výzvy, stovky diet... Už jsem snad ke každé nesmyslné radě a marketingovým tvrzení dokázala přiřadit studii, která je vyvracela. 

Nenechala jsem se už hned vyvést z míry a uvést se do stresu, že nic nesmím jíst a že musím každý den cvičit několik hodin. Kromě toho, že jsem se perfektně zorientovala v informacích o hubnutí a že to ale bylo náročné, jsem zároveň pronikla do tajů práce s vlastní myslí, a k know-how o hubnutí jsem přidala i know-how jak si přeprogramovat mysl. To jsem na sobě také ihned vyzkoušela a bylo to podstatnou součástí mé cesty. 

Další součást procesu je si nastavit reálný hlavní cíl a menší krátkodobé cíle. Při každém měření a vážení jsem si stanovila menší cíl, abych hezky krůček po krůčku došla až na vrchol.

Úspěchy jsem si zapisovala:

Your image

Od svatby uplynulo pět měsíců a díky velkému stresu jsem se vrátila k původním stravovacím návykům a váha mi opět stoupla. 

A po 22 měsících jsem přestala kojit svého syna a váhá opět letěla opačným směrem něž bych si představovala.

A co teď?

Uvědomila jsem si, že díky stresu a psychicky náročnému období jsem zapomněla, že veškeré know-how už mám a jsem na hubnutí expertem. A je to úžasné si cestu zopakovat a vytvořila jsem jedinečnou výzvu pro maminky, kterou naleznete zde >> 

Rozhodla jsem se věnovat ženám, protože jsem studovala ženský metabolismus a speciálně po porodu a následných procesech ženského těla. Kromě toho vím, jak funguje mysl, jak je důležité s ní pracovat, správně si ji nastavit a i se správně motivovat. 

Proto chci vytvořit z tohoto programu podpůrné prostředí, které budu vést tak, aby zde vznikla skupina žen, které se vzájemně podporují, motivují a jsou si inspirací. 
Každý den je šance změnit svůj život >>